(Po)tlačené emoce

18. ledna 2018 v 13:50 |  deníček
Už od malička jsem byla asi (ná)/(ú)chylná na takový to "tajemno". Zajímala jsem se kam jdou lidi, co umřou. Proč už je nevidím ?
Když jsem šla večer spát představovala jsem si, že u mojí postele stojí nějaký kamarád, který mě chrání a já můžu klidně usnout. Představovala jsem si nádherné barevné světýlka, který se kolem mě prolínají jako pavučina... Naopak když jsem se bála, představovala jsem si pod stolem naproti postele nějaký bubáky, kteří čekají až zavřu oči a pak budou tančit Dupáka po celým pokoji a budou mě ve spánku strašiiiit.. Rozpačitý Od tý doby jsem si začala přikrývat peřinou obličej, což mi zůstalo až doteďSmějící se (asi si s tím budu muset někam zajíítSmějící se).
Jak šel čas začala jsem se o nadpřirozeno zajímat víc a víc, začala jsem číst různé knížky, hledat na internetu, mluvit o tom... Potom se mi v životě přihodilo pár podivných příhod, které si nedokážu ani postupem času vysvětlit.
Třeba :
Bylo mi 14 a moje prababička ležela v nemocnici-dostala mrtvičku a nemohla už ani mluvit. Jezdili jsme za ní často domů na návštěvu, vždycky mě hladila po vlasech a pekla ty nejlepší buchty. Měly jsme krásný vztah. Potom onemocněla a musela do nemocnice. Já už cítila, že zanedlouho přijde její čas. Nevím jak. Když jsme jednou odjížděli z nemocnice, řekla jsem v autě "Mami, myslím, že už babičku nikdy neuvidím." Nikdo se nad tím nepozastavoval.
Mamka chodila vždycky večer ještě pracovat a tehda s ní šla i ségra. Zůstala jsem sama doma. Pařila jsem hry na počítači, fejsbůkovala (prostě sama doma, 15tiletá holka..)
Najednou se z vedlejší místnosti ozvalo "Moni! Moni!" .. myslela jsem, že mamka něco zapomněla, tak jsem se uraženě zvedla a šla se podívat..NIKDO tam nebyl. Podívala jsem se z okna a zkontrolovala celý barák. Nikde nikdo. Myslela jsem, že se mi něco zdálo. Za dva dny na to nám z nemocnice sdělili, že babička je mrtvá.
Po takovém zážitku jsem radši přestala takové věci řešit a snažila jsem se je nějak vytěsnit ze života. Moje druhé já mi ale vyloženě nedalo pokoj a začala jsem se dívat na horory ! (největší blbost, co jsem kdy mohla udělat--dostanu se k tomu..)
První můj horor byl Paranormální aktivity, kdy jsem si uvědomila, že existujou i démoni, což jsem nemohla dlouho překousnout a asi půl roku jsem spala s našima nebo oni se mnou :-D
Pak jsem sledovala horory zaměřené na vymítání démonů, kdy jsem 3dny prakticky nespala. Ale tak hrozně mě to zajímalo, že jsem to musela prostě vyhledávat dál ! (Znáte to, když víte, že byste do něčeho neměli šťourat, ale prostě vás to vnitřní Já k tomu nějak dokope ?!)
Četla jsem knížky na toto téma, vyhledávala svědectví o tomto jevu. Začala jsem si to všechno nějak spracovávat a dávat si věci dohromady.
Poté přišlo VELKÉ smíření, že tyto věci se vyskytujou a jsou "reálné" ale nechávají mě být. A jsou si nějak v té jiné dimenzi-a někdy je mezi naší dimenzí a jejich dimenzí menší "prasklina" tak se projeví i tady u nááás.
Jak byla puberta v plném proudu- nechala jsem to moje bádání a zkoumání být. Jen tak. Odešlo to.
ALE pak ! Jsem začala mít spánkové paralýzy, což byly někdy opravdu neuvěřitelně živé a škaredé zážitky. (píšu o nich TADY )
Díky paralýzám jsem ale zkoumala proč se to děje a začala se zajímat trošku o sebe - o to uvnitř mě. Začala jsem být víc v klidu, nestresovat. A naučila jsem se tyto věci zvládat tak, že když se mi to dělo měla jsem to prostě na párku a nějakou příšerku jsem posílala někam. Věřte nebo ne, od té doby je klid a nebo trvají opravdu pár sekund, že si ráno ani nevzpomenu.
Takže potom jsem byla dloooouho, dloooouho v pohodě. Až do doby, co jsem před rokem vzala místo vychovatelky a šla s děckama bobovat! Chtěla jsem jim přece ukázat, že i my o něco starší to máme rádi a sjela jejich nejtěžší "dračí" dráhu. Po vjetí na skokánek mě to vystřelilo do vzduchu a já spadla zpátky na boby, tak že se mi nějak podvrtl obratel a já myslela že je po mně, děcka !!!! Fakt, myslela jsem, že se z toho sněhu nevyhrabu... že tam umřu a jen mě zaháží a bude ze mě navždycky umrzlý rampouch. Jela jsem na pohotovost.
No, od té doby jsem měla nechutné-noční-šumění v uších (představte si starou televizi která hlasitě zrní) -nemohla jsem spávat-- a všechny horory, škaredé věci a všechno co jsem kdy četla - tehda se z toho dostala vyplavalo na povrch. Vidím přesně ty scény z hororů, u kterých jsem se krčila a za tři dny si řekla "V pohoděěě! Daalšíí.." přesně tyhle potlačené emoce se po několika letech znovu projevily a já nemohla ve svých dvaceti letech klidně spát sama !
Proto Vám radím. Cokoliv vás naštve, vystraší, vystresuje...- hned to v sobě vyřešte. Mluvte o tom, nenechávajte to jen tak, nepřecházejte to ! Naučte se odpouštět nejen druhým ale i sobě ! Protože nikdy nevíte kdy se vám ty potlačené emoce otevřou jako špatně zavřená napěchovaná skříň a všechno to na vás spadne ! Klidně i za pár let. Buďte rádi za všechno dobréé a to zlé odevzdávejte. Děkujte za každou zkušenost- i tu špatnou- naučte se ji zpracovávat !! A nenechávejte žádné špatné emoce v té skříňce ve vás, která se nedovírá.



Jak jsem tyhle potlačené emoce v sobě vyřešila já ?
Ještě nemám úplně vyhráno. Sem tam ještě nemůžu dobře usnout a díky mojí fantazii mám nepěkné představy.
Musela jsem se díky mojí kamarádce dozvědět, že existuje dobro ke kterému se mám obracet. Tak se snažím místo těch škaredých představ navodit světlé, krásné představy. Není to někdy lehké, hodně se to bije a člověk musí být fakt silný aby nad tím vyhrál. Je to takový boj. Boj, za který si můžu svou blbostí sama. Ale věřím, že nad tím zase vyhraju a všechno zase bude tak jak má.

Máte s něčím podobným zkušenosti vy ?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 YoshiYuri YoshiYuri | Web | 18. ledna 2018 v 14:01 | Reagovat

to já mám zlomené srdce

2 handmademo handmademo | 18. ledna 2018 v 14:08 | Reagovat

[1]: Odpusť druhému, sobě. Poděkuj za to, že ti ukázal něco nového. Přemýšlej nad tím, co tě naučil a co ti dal nového do života. Určitě na něco přijdeš. Neboj se, určitě přijde ten, kdo za to bude stát.
Lidi v našem životě přicházejí, odcházejí a jen pár jich zůstane. Všechno má ale svůj důvod- někdo ti měl něco ukázat, někdo ti měl něco dát... :-) Tohle zahojí čas a tvůj postoj, vím, že se to lehce říká.

3 YoshiYuri YoshiYuri | Web | 18. ledna 2018 v 14:26 | Reagovat

[2]: Je mi hrozne :-(

4 Adriana Adriana | Web | 18. ledna 2018 v 15:40 | Reagovat

Proboha, ty mi mluvíš naprosto ze srdce. Téže trpím na spánkové paralýzy a zpočátku mě to dost děsilo. Ale jak jsem to přestala řešit, odešlo to. Horory jsem milovala odjakživa, ale zpočátku jsem se taky dost bála. A ano, od páteře často v uchu poté hučí a šumí - naprosto ti rozumím, já to mám zase spojené s vestibulárním syndromem.
To podvrtnutí obratle muselo být něco strašného, úplně mě děsí ta představa. :-(  
Líbí se mi tvůj postoj na život a máš naprostou pravdu, že bujná fantazie často dokáže potrápit, když si člověk představuje různé situace, ze kterých nemá příliš dobrý pocit. Souhlasím s tím, že by lidská bytost měla odevzdávat všechno zlé, protože pak to v ní akorát bují a podepisuje se to na kvalitě jejího života.

Jsem ráda, že ti tvá kamarádka pomohla otočit se k dobru a snažit se takových představ zbavit. Uvidíš, že to zvládneš. Myslím si, že v životě si nikdy nenaložíme nic, co bychom nemohli zvládnout a z článku je zřetelné, že s tím jistě statečně bojuješ. Přeji ti mnoho štěstí. :-)

5 nudistka nudistka | Web | 18. ledna 2018 v 17:21 | Reagovat

Psaní může být dobrý způsob jak zpracovat emoce. Já chodím celoročně bruslit na led, dvě hodiny kroužím na stadionu a je to blaho, relax, pohoda. Všechen stres a emoce jsou pryč. ;-)

6 MirekC MirekC | Web | 21. ledna 2018 v 4:01 | Reagovat

Líbí se mi hláška: mít to na párku a pak ta teorie s trhlinou mezi dvěma světy.
A rozhodně spolu mají lidé mluvit, mluvit, mluvit, vždy a o všem za každých okolností.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama