Leden 2018

(Po)tlačené emoce

18. ledna 2018 v 13:50 deníček
Už od malička jsem byla asi (ná)/(ú)chylná na takový to "tajemno". Zajímala jsem se kam jdou lidi, co umřou. Proč už je nevidím ?
Když jsem šla večer spát představovala jsem si, že u mojí postele stojí nějaký kamarád, který mě chrání a já můžu klidně usnout. Představovala jsem si nádherné barevné světýlka, který se kolem mě prolínají jako pavučina... Naopak když jsem se bála, představovala jsem si pod stolem naproti postele nějaký bubáky, kteří čekají až zavřu oči a pak budou tančit Dupáka po celým pokoji a budou mě ve spánku strašiiiit.. Rozpačitý Od tý doby jsem si začala přikrývat peřinou obličej, což mi zůstalo až doteďSmějící se (asi si s tím budu muset někam zajíítSmějící se).
Jak šel čas začala jsem se o nadpřirozeno zajímat víc a víc, začala jsem číst různé knížky, hledat na internetu, mluvit o tom... Potom se mi v životě přihodilo pár podivných příhod, které si nedokážu ani postupem času vysvětlit.
Třeba :
Bylo mi 14 a moje prababička ležela v nemocnici-dostala mrtvičku a nemohla už ani mluvit. Jezdili jsme za ní často domů na návštěvu, vždycky mě hladila po vlasech a pekla ty nejlepší buchty. Měly jsme krásný vztah. Potom onemocněla a musela do nemocnice. Já už cítila, že zanedlouho přijde její čas. Nevím jak. Když jsme jednou odjížděli z nemocnice, řekla jsem v autě "Mami, myslím, že už babičku nikdy neuvidím." Nikdo se nad tím nepozastavoval.
Mamka chodila vždycky večer ještě pracovat a tehda s ní šla i ségra. Zůstala jsem sama doma. Pařila jsem hry na počítači, fejsbůkovala (prostě sama doma, 15tiletá holka..)
Najednou se z vedlejší místnosti ozvalo "Moni! Moni!" .. myslela jsem, že mamka něco zapomněla, tak jsem se uraženě zvedla a šla se podívat..NIKDO tam nebyl. Podívala jsem se z okna a zkontrolovala celý barák. Nikde nikdo. Myslela jsem, že se mi něco zdálo. Za dva dny na to nám z nemocnice sdělili, že babička je mrtvá.
Po takovém zážitku jsem radši přestala takové věci řešit a snažila jsem se je nějak vytěsnit ze života. Moje druhé já mi ale vyloženě nedalo pokoj a začala jsem se dívat na horory ! (největší blbost, co jsem kdy mohla udělat--dostanu se k tomu..)
První můj horor byl Paranormální aktivity, kdy jsem si uvědomila, že existujou i démoni, což jsem nemohla dlouho překousnout a asi půl roku jsem spala s našima nebo oni se mnou :-D
Pak jsem sledovala horory zaměřené na vymítání démonů, kdy jsem 3dny prakticky nespala. Ale tak hrozně mě to zajímalo, že jsem to musela prostě vyhledávat dál ! (Znáte to, když víte, že byste do něčeho neměli šťourat, ale prostě vás to vnitřní Já k tomu nějak dokope ?!)
Četla jsem knížky na toto téma, vyhledávala svědectví o tomto jevu. Začala jsem si to všechno nějak spracovávat a dávat si věci dohromady.
Poté přišlo VELKÉ smíření, že tyto věci se vyskytujou a jsou "reálné" ale nechávají mě být. A jsou si nějak v té jiné dimenzi-a někdy je mezi naší dimenzí a jejich dimenzí menší "prasklina" tak se projeví i tady u nááás.
Jak byla puberta v plném proudu- nechala jsem to moje bádání a zkoumání být. Jen tak. Odešlo to.
ALE pak ! Jsem začala mít spánkové paralýzy, což byly někdy opravdu neuvěřitelně živé a škaredé zážitky. (píšu o nich TADY )
Díky paralýzám jsem ale zkoumala proč se to děje a začala se zajímat trošku o sebe - o to uvnitř mě. Začala jsem být víc v klidu, nestresovat. A naučila jsem se tyto věci zvládat tak, že když se mi to dělo měla jsem to prostě na párku a nějakou příšerku jsem posílala někam. Věřte nebo ne, od té doby je klid a nebo trvají opravdu pár sekund, že si ráno ani nevzpomenu.
Takže potom jsem byla dloooouho, dloooouho v pohodě. Až do doby, co jsem před rokem vzala místo vychovatelky a šla s děckama bobovat! Chtěla jsem jim přece ukázat, že i my o něco starší to máme rádi a sjela jejich nejtěžší "dračí" dráhu. Po vjetí na skokánek mě to vystřelilo do vzduchu a já spadla zpátky na boby, tak že se mi nějak podvrtl obratel a já myslela že je po mně, děcka !!!! Fakt, myslela jsem, že se z toho sněhu nevyhrabu... že tam umřu a jen mě zaháží a bude ze mě navždycky umrzlý rampouch. Jela jsem na pohotovost.
No, od té doby jsem měla nechutné-noční-šumění v uších (představte si starou televizi která hlasitě zrní) -nemohla jsem spávat-- a všechny horory, škaredé věci a všechno co jsem kdy četla - tehda se z toho dostala vyplavalo na povrch. Vidím přesně ty scény z hororů, u kterých jsem se krčila a za tři dny si řekla "V pohoděěě! Daalšíí.." přesně tyhle potlačené emoce se po několika letech znovu projevily a já nemohla ve svých dvaceti letech klidně spát sama !
Proto Vám radím. Cokoliv vás naštve, vystraší, vystresuje...- hned to v sobě vyřešte. Mluvte o tom, nenechávajte to jen tak, nepřecházejte to ! Naučte se odpouštět nejen druhým ale i sobě ! Protože nikdy nevíte kdy se vám ty potlačené emoce otevřou jako špatně zavřená napěchovaná skříň a všechno to na vás spadne ! Klidně i za pár let. Buďte rádi za všechno dobréé a to zlé odevzdávejte. Děkujte za každou zkušenost- i tu špatnou- naučte se ji zpracovávat !! A nenechávejte žádné špatné emoce v té skříňce ve vás, která se nedovírá.



Jak jsem tyhle potlačené emoce v sobě vyřešila já ?
Ještě nemám úplně vyhráno. Sem tam ještě nemůžu dobře usnout a díky mojí fantazii mám nepěkné představy.
Musela jsem se díky mojí kamarádce dozvědět, že existuje dobro ke kterému se mám obracet. Tak se snažím místo těch škaredých představ navodit světlé, krásné představy. Není to někdy lehké, hodně se to bije a člověk musí být fakt silný aby nad tím vyhrál. Je to takový boj. Boj, za který si můžu svou blbostí sama. Ale věřím, že nad tím zase vyhraju a všechno zase bude tak jak má.

Máte s něčím podobným zkušenosti vy ?