Těžký začátky

29. listopadu 2017 v 14:54 |  Aupair

Je to už 3 měsíce co jsme tady. Nemůžu uvěřit tomu, jak ten čas letí.
Ve středu nevěřícně kroutím hlavou nad tím, že není možné aby už byla středa, že musí být ÚTERÝ! A tak to jde týden co týden. Den co den, měsíc, co měsíc. Jako bych přeskakovala dny. A stárla ze dne na den...
Vrátím se ale na úplný začátek, kdy jsme opustili naše maminky a tatínky a dali jim na rok sbohem..
Usmívám se a pláču zároveň. Mávám na ségru a taťku, který si až teď uvědomil, že jsem si celou dobu nedělala prdel s tím, že odcestuju na rok do zahraničí. Vidím jak mu ztuhl úsměv a skoro se mu oči zalely slzami. Zvláštní pocit. Těším se, ale jsem smutná. Jejich postavy se ztrácí v dáli a už je ani nevidím. Po každém ujetém kilometru ve mně ten smutek uhasíná a začínám čelit novému dobrodružství.
Musím říct, že jsme se nakonec rozhodli správně jet autobusem :-D

Bylo to fakt dobrodrůžo. Noční zastávky, kafíčkování na pochybných benzínkách..za našimi sedadly chrápající malí cigánci, které by neprobudilo ani najetí do příkopy. Sledování přírody z okna a odpočítávání hodin, kolik ještě zbývá do cíle..
Po pasové kontrole a nasedání do vlaku, aby nás převezl přes Eurotunel mi vůbec nepřišlo, že jsme někde daleko od domova. Bylo to jako bychom byli někde v Brně, kousek. Jako bych mohla zavolat mamce. A ona by přijela. Ostatně jako vždycky. Všude. (Jednou jsem se tak opila, že pro mě musela přijet na stužkáč do Kroměříže ve 3 ráno ... Nemá to se mnou lehké. :-D :-( )
Dostávali jsme se blíž a blíž k cíli.
Autobus nás všechny vysadil v Londýně na Victoria Station a my dva jako pakoši jen zírali jak se ti cigánčata vyznaj. Nevěděli jsme co máme dělat a kam máme jít. Kde si koupit jízdenku do Petersfieldu a kde vůbec hledat bus. Naštěstí má člověk nějaký ten pud SEBEZÁCHOVY. Tak se šel Staňa zeptat na jízdenky, které koupil a pak jsem se řídila jeho orientačním smyslem kde najít autobusák.
"Joo, v pohodě, já už tady byl.." přesvědčuje mě..
Já za ním utíkám jako kymácející se kačenka obklopená těžkýma báglama a jsem ráda, že se na něj můžu spolehnout.
Nakonec jsme zjistili, že na tomto místě nikdy předtím nebyl, ale dovedl mě tam, kde jsme potřebovali, tak ani nedostal jednadvacet na prdel :-D
Měli jsme spousty času, tak jsme se potulovali po Londýně. Což byla asi největší chyba.
Táhli jsme dvě těžké tašky a hledali jako psíci nějakou památku.
Já pořád čekala, že do nás napálí nějaká dodávka a nebo mě někdo sekne nožem. (Jo, fantazii, tu mám ) :-D
Za každým koutem jsem si představovala ten nádherný Londýn, jaký máme v učebnicích zeměpisu. Ale za žádným rohem nebyl.
Došli jsme k Westminster Abbey ... Všude davy lidí, černí, bílí, šikmoocí, vysmátí, nasraní, zamračení.. prostě masa...Fotili a lítali a fotili.. hlavně že se vyfotili.
Nikoho nezajímalo kde je, co tam dělá, ale že se může tou fotkou pochlubit na sociálních sítích..
U tý červený budky jsem si taky teda chtěla dát selfiečko, (to se přiznávám) ale když jsem si všimla, že tam má nějaký CHUDÁK bezdomovec nachystanou noclehárnu, hned mě to nadšení přešlo a jen jsem zírala, kroutila hlavou a nevěřila ! ..
Hodiny plynuli a my museli zpátky na autobus. (Tímto chci poděkovat google maps, protože bez nich bych tady nedošla ani do postele. :-D ) … Nasedli jsme a už jsme frčeli do onoho místa zvané Petersfield... Ruku v ruce, trošku nervózní jaká asi ta rodina bude a v jakém domě asi žijí. Naše představy byly natolik pozitivní, že jsme se nebáli a prostě šli do toho... Když jsme ale přijeli, nevěřili jsme co nás tady čekalo ! …........ pokračování příště, škutíci :-P :-*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama