Květen 2017

Když se nikdo nedívá aneb život (uči)telky

16. května 2017 v 11:08 deníček
Jako vychovatelka si prostě musím ''hrát" na toho dospělýho. Na takovýho "vzora" pro děti. Dávat na ně pozor, nemluvit sprostě, pořád je na něco upozorňovat "Neskákej z té lavičky!" "Nekřič tolik" "Nežaluj!" "Nedloubej se v tom nose!!"
Říkat jak je alkohol a cigarety špatný a vůbec je vést k něčemu, co stejně nikdy nebudou.
Tím myslím. Kdo z nás někdy nepoužije nějaký to sprostý slůvko, že?! Kdo nezkusil pivo nebo si nepotáhl z cigára?!

Vždycky když mi přeblikne čas na mobilu z 14:59 na 15:00 a všechny děti uź můžu vyhnat domů a zamčít školu, padá ze mě ta frustrovaná ROLE.
Setřepu to ze sebe jako hromadu z kamením.
Jsem to konečně JÁ. Ta dvacetiletá holka, která se směje, ne ona se nesměje-ona u toho piští a chrochtá a dělá hrozný pazvuky.
Ona si doma pustí i nějaký ten animák a kouká na pohádky, zrovna jako ty děti ve škole.
Použije i nejedno sprostý slovo a dělá strašně střeštěný věci.
Když je letní teploučko brodí se kdejakým potokem nebo třeba žumpou, která se tváří jako potok ale je to prostě žumpa a ona to zjistí až jí smrděj nohy.
Taky někdy obleče psa do starýho panenkovskýho oblečení, protože si z něho chce udělat srandu a kouká se jak v tom roztomile vypadá..

Nebo třeba krákorá v autě u rádia na plný pecky. Ale to vždycky jen když jedu daleko od vesnicí a všude je jen přírida -aby to nikdo nemohl na míle daleko slyšet.
Taky si ráda o nějakým víkendu sedne s přáteli na jedno. Nebo radši na 4 piva. A pak se vám teprve dějou věci.
Občas se mi teda i podaří, že si dloubnu v nose, no. Ale ruku na srdce. Kdo tohle nedělá?!

Když se nikdo nedívá jsme všichni sami sebou, děláme věci na který máme chuť ...a hlavně-jsme každý tak trochu bláázen.

Hranice (ab)normalnosti

15. května 2017 v 11:55 deníček
Nekdy se dejou veci, ktere proste nevysvetlis. Jasny, najdou se realisti, kteri si vsechno nejak (radoby) vedecky vysvetli.
Ale my, kteri mame (bohuzel nebo bohudik) danou do vinku vetsi fantazii ty realisty proste neposlouchame a vime, ze proste NECO mezi nebem a zemi JE.
Ja mam takovy NECO rozdeleny na dve skupiny.
A to, bud je to skupinka "dobra" -takovych nasich andilku straznych, kteri pri nas stoji a nedaji nas! Takovy zasah nejakyho nevysvetlitelnyho stesti nebo nahod.
Treba- kdyz jsem byla mala hravaly jsme si s kamaradkou na půdě pod strechou. Delaly jsme tam ruzny "pokusy" a bylo to takovy nase kralovstvi detskyho blaznovstvi. Jednou se stalo, ze jsme si tam rozsvitily svicku aby jsme pak neco patlaly s voskem, uz vlastne ani nevim, proc jsme ji rozsvitily.
Ten den na me necekane zavolala mamka, ze jedeme navstivit babicku. Noa svicka samozrejme zustala horet, protoze jsme se rychle spakovaly a vsechno tam nechaly jak to lezi a bezi.
Odjeli jsme.
Mamka se me pocas navstevy zeptala jestli jsme tam nenechaly svitit nebo jestli jsme vsechno vypli ze zasuvek. Samozrejme se mi az pak vybavila svicka, kterou jsme urcite nesfoukly. Pred ocima se mi delaly ruzne desive scenare. Prijedeme a urcite uvidime jenom horici dum. Nebo zadny dum. Nebo bude vsechno zniceny.
Byla jsem jako na trni.
Cestou zpet jsem se trepala a nevedela co bude.
Dojeli jsme a vsechno vypadalo v poradku. Nikde kour, plamen. Oddechla jsem si.
Rychle jsem vysplhala zebrik a sla se podivat jak to vypada se svickou. Nehorela. Byla skoro cela roztekla ale u konce jako by ji nekdo za pet dvanact sfoukl...
Od ty doby se mi stalo az do ted nekolik takovych "stesti v nestesti" nebo proste "nahod".
Od ty doby verim, ze proste u me neco stoji a drzi nade mnou nejaky neviditelny plášť.

Nooooo a druha skupina pak jsou to takovy ty hnusny, temny a skaredy stiny s chlupama a drapkama, kteri nam delaj bububu.
At uz se to deje v nasi hlave, nebo to fakticky.
Ted teda tu strasidelnou historku jo? 😀
Mame hodne starej dum, patri mezi nejstarsi ve vesnici. Nasi ho koupili a opravili.
Tata se na tom chudak nadřel. Chodil tam ve dne v noci.
Noa prave jednou v noci se mu zdalo, ze za nim NECO stoji a pozoruje ho. Otocil se a nikde nikdo (jak jinak ze 😁). Pak jsme se teda dozvedeli, ze v nasem baraku nekdo umrel.
Pozval se pan farar, pozehnal a posvetil nam kazdou mistnost a od te doby byl klid.
Akoraaat mam teda nekdy SPANKOVOU PARALYZU (o tom se rozepisu v dalsich clancich).
A taky nekdy mi hodne sumi v usich jakoby na me nekro v noci dychal, ale uz ai z toho nic nedelam.


Protoze jak muze byt to zly, tak existuje i to dobry.
Ti andilci kolem nas, kteri nas brani a chrani a vsichni jsme v takove nejake bubline, aby se nam nestalo neco opravdu hroznyho. ! Vite jak se to rika..nikdy neni tak hrozne aby nemohlo bejt jeste hur :-) a ze neco mezi nebem a zemi fakticky je. No ne ?

Mejte se a smejte se !

Náramky pro páry

11. května 2017 v 22:55 handmade
Takový ty zaláskovaný.
Prej se to teď nosí. Úžasný Sami s přítelem je rádi nosíme. Jemu jsem udělala z lávových korálků a já mám ty bílý (jsou na fotce) z přírodního kamene. Je fajn mrknout se na zápěstí na hodinky v práci a zahlídnout něco, co nás jakoby " spojuje". Samozřejmě, že láska není o materiálních věcech, ale je to hezký, když se dva nějakým takovým "talismánkem" spojí.
Z radosti pro radost. KDyby někdo chtěl-písmenek a srdíček mám ještě celkem dost ! S vyplazeným jazykem
Cena za jeden : 80,- :-)

Jak jsem se stala Aupair

9. května 2017 v 20:55 Aupair
Bylo nebylo...
Jeden krasny den, kdy mi asi uplne preskocilo, nebo me neco osvitilo. Vlastne doted nevim, co to bylo a jak to vubec "prislo" 😁 Aupair jsem chtela byt od zakladky, to jsem ani skoro neumela to slovo vyslovit.
Chtela jsem byt holka, ktera hlida cizi deti, v cizim dome, cizim lidem a je to vzruso.
Divala jsem se na vsechny filmy, od hororu az po romantarny s mladickyma aupairkama a proste to byl maly, velky SEN se stat jednou z nich.
Potom se tento "sen" tak nejak vytratil a prisly dalsi prani a sny, ktere jsem uprednostnila nad tenhle.
Na stredni skole holky zacaly jezdit do "sveta''. Vypravely zazitky, ukazovaly fotky a byly strasne namachrovany, ze byly dal nez ve Slovensku.

Uvědomit si i své JÁ

3. května 2017 v 22:35 deníček
Víte, žijeme v uspěchané době. Všichni se za něčím pořád jen honíme.. za prací, penězi .. dřeme, dřeme a vlastně se ani nezastavíme. Jsme nespokojení a pořád nás něco trápí.
Kolikrát si jen tak sedneme, uvaříme si čaj a jdeme si sednout na lavičku ven a jenom tak pozorovat a vnímat svět? Vnímat okolí, ale hlavně sebe? Vnímat své myšlenky a pocity. Svůj SVĚT.
Vnímat to, co k nám přichází "zevnitř".

Vnímat, jak k nám "mluví" to naše "své" JÁ, kterým se většinou neřídíme a děláme si vše jen tak systematicky a povrchně.
Myslím, že každý potřebuje takový chvilky. Kdy si uvědomí co chce, jak pokračovat, jak se zachovat v určitý situaci, nebo třeba prostě vychladnout a být sám a neřešit žádný problémy.
Jsme lidé, živí, krásní, tvořiví. Nejsme stroje a ani se jimi nesnažme být, protože pak potlačíme to krásné, originální a "živé" v NÁS.

Najděme si alespoň chvíli pro sebe a plně ji využijme k tomu načerpat zase sílu, tvořivost a radost.
Mějme se rádi a prostě si to dopřejme