Andělé

6. června 2017 v 0:02 |  handmade
Věřím v anděly.
Určitě každý máme někde u sebe nějakou postavu, která je sice ukrytá za neviditelnou zdí jiné dimenze, i tak si představuju, že je celá bílá, má obrovská křídla, kterými nás chrání a v noci nás pod ně přikryje. Blažený výraz v jemné bílé tváři, když nám šeptá do uší, jak se máme zachovat v různých-pro nás složitých situacích.
Radí nám a my ji tam uvnitř slyšíme, jen si toho pořádně nevšímáme.
Určitě každý znás má uvnitř sebe hlasy, které mu něco šuškají- uklidňují nás, nebo se nám snaží pomáhat.
Zkuste se nachviličku soustředit a nechte svoje myšlenky plynout.
Jen tak.
Určitě tam toho andílka někde uslyšíte. 😊
--- náramek pro všechny, kteří věří v anděly 😇 nebo mají svého anděla, který utekl z jiné dimenze tady mezi nás-smrtelníky 💝
 

Smysl života ?

1. června 2017 v 11:37 |  deníček
Vždycky, když mám dlouhou chvíli, nebo vlastně ani nemusí být dlouhá, přemýšlím o smyslu života. Proč tu jsme ? Na co nám byl dán čas? Co kdybychom byli nesmrtelní? Proč tu jsme jen "naskok"? Vlastně se narodíme, pak je nějaká odmlka a zemřem. Můj kluk Staňa říká, že náš čas tady je tak krátký-jak kdyby si vesmír prdnul 😁
A vlastně..když nad tím tak přemýšlím-je to pravda.
Jsme tady opravdu chviličku. A ani tu si pořádně neužijeme.
Jsme zmanipulovaní. Nemůžeme si dělat co chceme. Každé ráno se probudíme, namažeme si rohlík, vypijeme kávu a upalujeme do práce. Vydělat těch pár směšných peněz, na které dřeme jak voli.
Aby jsme se měli líp, vděčíme každé hodině, která je nám dána přesčas...
Jsme v systému. Bez peněz se ani vlastně nevy**rem...
Je tohle v pořádku? Je náš život opravdu předurčený k takovému životu?
......
Co když jsme tady kvůli něčemu úplně jinýmu? Proč máme emoce, myšlenky, intuice, svůj vnitřní hlas? Jsme tak vzácné bytosti a vlastně si to ani neuvědomujeme..
A proč? Protože nějaká partička lidí..(uplně stejných lidí jako jsme MY! ) vymyslela nějaký systém podle kterého máme žít, co máme dělat a jak máme dělat. Čeho se musíme bát a čeho si musíme vážit. Někdo nám takový vêci nasypal do hlavy a po staletí jsme všichni do jednoho zmanipulovaní něčím, co vymyslel NĚKDO, kdo z lidí chtěl udělat nějaké nakopírované roboty se stejným cílem....
..
Dala bych krk na to, že tady kvůli tomu nejsme. Jsme tady si život (u)žít, dělat to, z čeho máme radost, dobrý pocit a v čem vidíme smysl života. Každý jsme jiný, vyjímečný a proto se každý může najít v něčem jiným. Jsme tu proto, abychom poznali lidi, který jsou s námi podobně naladění, kteří jsou nám oporou a rádci. Jsme tady proto, abychom milovali a pomáhali.
Byli a snili.. A takovým naším snem si žili.

Nejsme tady proto, řídit se něčím nebo někým!! Ale řídit se sami sebou a tím co chceme my SAMI.
A smrti se nebojme, ta jediná je spravedlivá.

---> žijte tak, jak nejlépe umíte, žijeme v krušné době, ale NAJDĚME to v sobě! To, čím chceš jednou být a to, o čem chceš snít... Život je tvůj tak žij ho podle SEBE! Jsi vzácná bytost, vždyť jsi z NEBE

Když se nikdo nedívá aneb život (uči)telky

16. května 2017 v 11:08 |  deníček
Jako vychovatelka si prostě musím ''hrát" na toho dospělýho. Na takovýho "vzora" pro děti. Dávat na ně pozor, nemluvit sprostě, pořád je na něco upozorňovat "Neskákej z té lavičky!" "Nekřič tolik" "Nežaluj!" "Nedloubej se v tom nose!!"
Říkat jak je alkohol a cigarety špatný a vůbec je vést k něčemu, co stejně nikdy nebudou.
Tím myslím. Kdo z nás někdy nepoužije nějaký to sprostý slůvko, že?! Kdo nezkusil pivo nebo si nepotáhl z cigára?!

Vždycky když mi přeblikne čas na mobilu z 14:59 na 15:00 a všechny děti uź můžu vyhnat domů a zamčít školu, padá ze mě ta frustrovaná ROLE.
Setřepu to ze sebe jako hromadu z kamením.
Jsem to konečně JÁ. Ta dvacetiletá holka, která se směje, ne ona se nesměje-ona u toho piští a chrochtá a dělá hrozný pazvuky.
Ona si doma pustí i nějaký ten animák a kouká na pohádky, zrovna jako ty děti ve škole.
Použije i nejedno sprostý slovo a dělá strašně střeštěný věci.
Když je letní teploučko brodí se kdejakým potokem nebo třeba žumpou, která se tváří jako potok ale je to prostě žumpa a ona to zjistí až jí smrděj nohy.
Taky někdy obleče psa do starýho panenkovskýho oblečení, protože si z něho chce udělat srandu a kouká se jak v tom roztomile vypadá..

Nebo třeba krákorá v autě u rádia na plný pecky. Ale to vždycky jen když jedu daleko od vesnicí a všude je jen přírida -aby to nikdo nemohl na míle daleko slyšet.
Taky si ráda o nějakým víkendu sedne s přáteli na jedno. Nebo radši na 4 piva. A pak se vám teprve dějou věci.
Občas se mi teda i podaří, že si dloubnu v nose, no. Ale ruku na srdce. Kdo tohle nedělá?!

Když se nikdo nedívá jsme všichni sami sebou, děláme věci na který máme chuť ...a hlavně-jsme každý tak trochu bláázen.
 


Hranice (ab)normalnosti

15. května 2017 v 11:55 |  deníček
Nekdy se dejou veci, ktere proste nevysvetlis. Jasny, najdou se realisti, kteri si vsechno nejak (radoby) vedecky vysvetli.
Ale my, kteri mame (bohuzel nebo bohudik) danou do vinku vetsi fantazii ty realisty proste neposlouchame a vime, ze proste NECO mezi nebem a zemi JE.
Ja mam takovy NECO rozdeleny na dve skupiny.
A to, bud je to skupinka "dobra" -takovych nasich andilku straznych, kteri pri nas stoji a nedaji nas! Takovy zasah nejakyho nevysvetlitelnyho stesti nebo nahod.
Treba- kdyz jsem byla mala hravaly jsme si s kamaradkou na půdě pod strechou. Delaly jsme tam ruzny "pokusy" a bylo to takovy nase kralovstvi detskyho blaznovstvi. Jednou se stalo, ze jsme si tam rozsvitily svicku aby jsme pak neco patlaly s voskem, uz vlastne ani nevim, proc jsme ji rozsvitily.
Ten den na me necekane zavolala mamka, ze jedeme navstivit babicku. Noa svicka samozrejme zustala horet, protoze jsme se rychle spakovaly a vsechno tam nechaly jak to lezi a bezi.
Odjeli jsme.
Mamka se me pocas navstevy zeptala jestli jsme tam nenechaly svitit nebo jestli jsme vsechno vypli ze zasuvek. Samozrejme se mi az pak vybavila svicka, kterou jsme urcite nesfoukly. Pred ocima se mi delaly ruzne desive scenare. Prijedeme a urcite uvidime jenom horici dum. Nebo zadny dum. Nebo bude vsechno zniceny.
Byla jsem jako na trni.
Cestou zpet jsem se trepala a nevedela co bude.
Dojeli jsme a vsechno vypadalo v poradku. Nikde kour, plamen. Oddechla jsem si.
Rychle jsem vysplhala zebrik a sla se podivat jak to vypada se svickou. Nehorela. Byla skoro cela roztekla ale u konce jako by ji nekdo za pet dvanact sfoukl...
Od ty doby se mi stalo az do ted nekolik takovych "stesti v nestesti" nebo proste "nahod".
Od ty doby verim, ze proste u me neco stoji a drzi nade mnou nejaky neviditelny plášť.

Nooooo a druha skupina pak jsou to takovy ty hnusny, temny a skaredy stiny s chlupama a drapkama, kteri nam delaj bububu.
At uz se to deje v nasi hlave, nebo to fakticky.
Ted teda tu strasidelnou historku jo? 😀
Mame hodne starej dum, patri mezi nejstarsi ve vesnici. Nasi ho koupili a opravili.
Tata se na tom chudak nadřel. Chodil tam ve dne v noci.
Noa prave jednou v noci se mu zdalo, ze za nim NECO stoji a pozoruje ho. Otocil se a nikde nikdo (jak jinak ze 😁). Pak jsme se teda dozvedeli, ze v nasem baraku nekdo umrel.
Pozval se pan farar, pozehnal a posvetil nam kazdou mistnost a od te doby byl klid.
Akoraaat mam teda nekdy SPANKOVOU PARALYZU (o tom se rozepisu v dalsich clancich).
A taky nekdy mi hodne sumi v usich jakoby na me nekro v noci dychal, ale uz ai z toho nic nedelam.


Protoze jak muze byt to zly, tak existuje i to dobry.
Ti andilci kolem nas, kteri nas brani a chrani a vsichni jsme v takove nejake bubline, aby se nam nestalo neco opravdu hroznyho. ! Vite jak se to rika..nikdy neni tak hrozne aby nemohlo bejt jeste hur :-) a ze neco mezi nebem a zemi fakticky je. No ne ?

Mejte se a smejte se !

Náramky pro páry

11. května 2017 v 22:55 |  handmade
Takový ty zaláskovaný.
Prej se to teď nosí. Úžasný Sami s přítelem je rádi nosíme. Jemu jsem udělala z lávových korálků a já mám ty bílý (jsou na fotce) z přírodního kamene. Je fajn mrknout se na zápěstí na hodinky v práci a zahlídnout něco, co nás jakoby " spojuje". Samozřejmě, že láska není o materiálních věcech, ale je to hezký, když se dva nějakým takovým "talismánkem" spojí.
Z radosti pro radost. KDyby někdo chtěl-písmenek a srdíček mám ještě celkem dost ! S vyplazeným jazykem
Cena za jeden : 80,- :-)

Jak jsem se stala Aupair

9. května 2017 v 20:55 |  Aupair
Bylo nebylo...
Jeden krasny den, kdy mi asi uplne preskocilo, nebo me neco osvitilo. Vlastne doted nevim, co to bylo a jak to vubec "prislo" 😁 Aupair jsem chtela byt od zakladky, to jsem ani skoro neumela to slovo vyslovit.
Chtela jsem byt holka, ktera hlida cizi deti, v cizim dome, cizim lidem a je to vzruso.
Divala jsem se na vsechny filmy, od hororu az po romantarny s mladickyma aupairkama a proste to byl maly, velky SEN se stat jednou z nich.
Potom se tento "sen" tak nejak vytratil a prisly dalsi prani a sny, ktere jsem uprednostnila nad tenhle.
Na stredni skole holky zacaly jezdit do "sveta''. Vypravely zazitky, ukazovaly fotky a byly strasne namachrovany, ze byly dal nez ve Slovensku.

Uvědomit si i své JÁ

3. května 2017 v 22:35 |  deníček
Víte, žijeme v uspěchané době. Všichni se za něčím pořád jen honíme.. za prací, penězi .. dřeme, dřeme a vlastně se ani nezastavíme. Jsme nespokojení a pořád nás něco trápí.
Kolikrát si jen tak sedneme, uvaříme si čaj a jdeme si sednout na lavičku ven a jenom tak pozorovat a vnímat svět? Vnímat okolí, ale hlavně sebe? Vnímat své myšlenky a pocity. Svůj SVĚT.
Vnímat to, co k nám přichází "zevnitř".

Vnímat, jak k nám "mluví" to naše "své" JÁ, kterým se většinou neřídíme a děláme si vše jen tak systematicky a povrchně.
Myslím, že každý potřebuje takový chvilky. Kdy si uvědomí co chce, jak pokračovat, jak se zachovat v určitý situaci, nebo třeba prostě vychladnout a být sám a neřešit žádný problémy.
Jsme lidé, živí, krásní, tvořiví. Nejsme stroje a ani se jimi nesnažme být, protože pak potlačíme to krásné, originální a "živé" v NÁS.

Najděme si alespoň chvíli pro sebe a plně ji využijme k tomu načerpat zase sílu, tvořivost a radost.
Mějme se rádi a prostě si to dopřejme



Lapač n.1

26. dubna 2017 v 22:52 |  handmade

První lapač, který jsem vyrobila.
Není sice nic moc, ale mám z něho radost. Je jedno jestli to lapá prach nebo noční můry, ale je to kousek mě :-)
Kousek nervů, radosti, tvořivosti a taky kousek mého času.
Smějme se a tvořme :-) Ať máme všichni radost.

Po (bez)hlavě

25. dubna 2017 v 23:18 |  deníček
Báli jste se někdy udělat krok, nebo splnit sen, protože se Vám odehrávalo v hlavě " co když to bude blbý, co když to nevyjde.. co budu dělat, když to nevyjde?! Mám strach ! Seru na to.. "
Určitě jste něco podobnýho zažili..
Já si tím procházím pořád. Naštěstí moje (rádoby) odvážné já jde do všeho pohlavě.
A vlastně jsem za to ráda.
Přišel den, kdy jsme se s přítelem pohádali. Jako fakt hodně. Já si v zápalu horlivosti, vzteku prostě usmyslela, že odjedu někam do zahraničí. Ať je mu tady smutno, že :-D říkala jsem si.
Prostě jsem si sedla k PC, našla na aupairworldu rodinku a ze dne na den jsem se s nima po skypu domluvila, že za tři týdny odletím. Jo, až takhle jednoduchý to bylo.

Byla jsem čerstvě po maturitě, naskytla se mi zrovna práce paní učitelky v MŠ u nás na vesnici , všichni mě přemlouvali, ať nikam nejezdím, že práci ztratím. Nojó. Pralo se to ve mě. Najednu stranu jsem chtěla zůstat, říkala jsem si, co když už nic lepšího nenajdu ? Co když, co když.. Moje "odvážné" já se ale nedalo jentak odbýt. Už to nebylo jen kvůli tomu, aby si mě můj drahý vážil, ale bylo v tom něco víc. Něco dokázat. Ne ostatním, ale sobě. Nenajít si práci a prostě tady celý život makat..
Prostě jsem se na kecy všech vykašlala a opravdu za tři týdny odletěla do Španělska.
Poprvé letadlem. Poprvé sama. Poprvé bez přítele na delší dobu (3měsíce) Poprvé aupair. A taky mě poprvé někdo "vyhecoval" k něčemu takovému.
Hádejte, kdo bulel na letišti nejvíc "pomstychtivá" já, která si ještě před odlete v duchu říkala "Ať ho to pěkně mrzí, ať mu chybíím, ať ví, že nejsem samozřejmost!" .. Nebo on ? Samozřejmě, že já jsem kňučela nejvíc.. :-D
Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím jaký to asi bude, až se s rodinkou potkám, jaký to bude až budu v Madridským letišti přesedat na nějaký druhý terminál, který je několik km od dalšího terminálu. Vůbec jsem ani nemyslela na to, jak se tam domluvím, protože španělci moc anglicky neumí. Nepřemýšlela jsem nad ničím. A to fakt vůbec. Prostě jsem to udělala. Jela. Teda, spíš letěla.

Vždycky, když jsem si nevěděla rady nějak shoudou náhod se mi do cesty přiřítil člověk, který mi poradil. A nebo mi prostě všechno vycházelo.
Ty tři měsíce byly nejkrásnější. Poznávala jsem kus "dalšího" světa. Zažila jsem to, co bych asi těžko zažila ve školce nebo jiným zaměstání.
Víte, je lepší když spoustu věcí nehrotíte a prostě jdete do něčeho úúplně bezhlavě.
Prostě si odemykáme různý možnosti. Ale nesmíme stát na jednom místě. Musíme se posouvat.
Bála jsem se, co bude s prací.. a hádejte co ?! Měsíc před odjezdem mi napsal ředitel o pár vesnic nedaleko, jestli bych nemohla přijmout pozici paní vychovatelky.
Všechno se vždy vyřeší. Nemějme strach. Dělejme i věci bezhlavě. Řešení se najde i bez plánu :-P
Příští zastávka Anglie--> ale to už i s přítelem :-D o tom ale v dalších článcích !

Život v (bu)blině

25. dubna 2017 v 10:57 |  deníček
Určitě žijem v bublině.. Jak taky jinak. V bublině, ze který se nehnem. A když už tak je to tak pevná bublina, která se praskne hrozně těžko.
Dá se prasknout jen velkým úsilím, snahou, pílí, trpělivostí, nápaditostí.
Ta bublina je vytvořená ze strachu, z marnivosti, ze všech nezdarů, které nás v životě potkali, ze špatných zkušeností.. A je vlastně celá taková negativní.
Kdyby ta bublina byla člověk byla by to určitě tmavá dáma, která není vůbec na pohled půvabná, byla by to taková shrbená stařena, mluvila by sprostě a pořád by nám podkopávala nohy. Abychom ji nikdy neopustili.
Představte si, kdybychom takovou bublinu neměli. Neměli bychom strach, nad ničím bychom nemuseli dlouze uvažovat a prostě bysme dělali zrovna to, co uznáme za vhodné. Nezáleželo by nám na názoru ostatních. Byli bychom vlastně svobodní.
Jaká by to byla krása. Nebaví Tě práce ? Tak jdi, najdi si to, co Tě baví. Proč ztrácíme čas s něčím v čem nevidíme smysl ? Bojíš se že nenajdeš novou nebo lepší práci? Že nebudeš mít peníze ?! Vidíš, je to jen ten STRACH ! Ta hnusná bublina okolo tebe..
Víte, máme tady vyměřený čas. Nebudem tady do dvouseti ani do stodvaceti ani do stovky.. Ztrácíme čas, náš drahocenný čas s něčím, co sami nechceme. Žijeme život, který nás nenaplňuje. Nejsme svobodní. "Někdo" nám ten náš krásnej život nalajnoval - narodíš se, učíš se, pracuješ a umřeš. Behem toho dostaneš pár drobných aby sis připadal vícecenný a třeba za pár vydřených let poctivou prací si můžeš koupit auto. Bublina roste zapadáš do systému a už nemáš sílu s tím něco dělat.
Myslím, že tady nejsme proto, abychom žili v nějakým nalajnovaným světě. Jsme tady proto abychom dokázali víc než jen makat ve fabrice a vydělat pár chvechtáků pro rodinu...
Ten svět je tak velkej a krásnej a můžeme toho tolik vidět a těšit se z tolika věcí!! Prostě ŽÍT!
Propíchněme tu bublinu, tak velkým špendlíkem, až celá úplně praskne a nezbyde z ní ani kousíček !
- za život s bublinami jen z bublifuku ! 😇😇

Kam dál