(kolo)toč

6. února 2018 v 12:21 |  Aupair


Den za dnem byl stejný. Snažili jsme se ukázat jak dobře umíme oba dřít. Dělat všechno PERFEKTNĚ. Přesčas. Sklízeli jsme pochvaly. Úžasné.. Co takhle nás odměnit jinak ?! Když máme strašné ubytování a peníze jen na letenky domů Mlčící
A tak jsme si všimli, že za práci navíc a dobrou práci nedostaneme ani ony slibované peníze (5liber za hodinu)
"Co to pro ně může být?!" ,,Hlavně, že si kupují flašky přes sto liber" stěžujeme si.

Poté jsme pochopili, že dělat něco perfektně nemá smysl a začali jsme polevovat. "Dělej podle výplaty! Tak si tě cenní!" haha..to je moudro.Smějící se
Moudro, kterým se ale bohužel řídíme.
Uvědomili jsme si, že dělat ze sebe oslíky za pár drobných, vyjít jim ve všem vstříc nám za to nestojí.
My, obyčejní lidi máme vždycky tendenci pomáhat, usmívat se a nemít problém pomalu rozdat sama sebe.
To stejné ale očekáváme od druhé strany. Ale jak to nepřichází, tak nás to uvnitř bolí, ždímá nás to a jsme úplně vyfluslí..
NE !!
Člověk a to každý člověk ! Musí mít v sobě jakousi hrdost, musí si vážit sám sebe. Chovejme se hezky, s úctou. Berme lidi takové jaké jsou a nedělejme si z nich lidi, jakými bychom je chtěli mít.
Ten člověk za to ani nemůže. Nejsme stejní, nepřemýšlíme stejně a nemůžeme ani očekávat stejné věci. Proto je někdy lepší od druhého neočekávat nic a pak budeme kolikrát mile překvapeni než zklamáni..

Teď si teda všechno odpracujeme podle daného času a tak, jak jsme zvyklí. Dobře - Usmíváme se, odděláme si to, co máme, když jsme naštvaní ponadáváme si. Tak nějak to přežíváme..
To, že jsou lakomí na to jsme přišli po pár týdnech.

Začali se jim ale dít zvláštní věci.
Přišla jsem jedno ráno jako obvykle pomoct s dětmi. Otevřela jsem dveře a do uší mě "praštil" zvuk alarmu.
"V pohodě Moni, nám to houká už od půl 4 od rána!"
Aha, stane se..že
Po pár dnech na to jim smrděl olej z kamen po celém baráku.
"Nám uniká olej, toho si nevšímej, zapálím vonné svíčky"
Dobře?
Ještě ten týden jí praskla pneumatika na autě hned, co vyjela ze dvoru.
Věřte nebo ne, asi den-nebo dva dny potom praskla pneumatika i Stáňovi.
To už mi fakt smrdělo. Začala jsem podezřívat, že v baráku mají duchy. No fakt. Barák z 15.století. To je to první co vás napadne. Pokud jste aspoň malinko duchovně naladěný.
Potom byl asi 14dní klid před bouří.
Odjeli na dovolenou.
"Ty, Staňo, oni fakt chcou ušetřit, nám neteče teplá!"
"To nemyslíš vážně, angláni jedni- lakomci !"
Vytočení jsme na ně čekali 3dny, nic nám s tím neudělali! Dva týdny nám s tím nic neudělali! Až potom ....
Se jim nahoře na střeše vylévala teplá voda z barelů (prý je to nějaké staré vytápění ?) nejela jim elektrika po celém patře a na stropě byly promočené stopy.
To je donutilo zavolat někoho od vodo-topo, kterého poslali naštěstí i k nám. My měli rozbitou nějakou součástku na ohřev vody noa rodina měla problém, který řešili asi 3týdny různí topenáři. Údajně jeden bojler začal produkovat víc teplé vody ?!
Tím tuplem jsem byla rozhodlá, že tady straší ! A myslel si to i Staaňa.
Potom se děli jen drobnosti- rozbil se jí budík, děcka nemohli v noci spávat a já jako starý duchař jsem měla už dáávno jasno. Je tu duch ! Přesvědčená a smířená tou událostí.
Na Vánoce jsme odjeli domů a ve mně se to všechno nějak uleželo. Víte, tak mě napadlo. Že se jim ta lakota vrací. Peníze, co by mohli dát nám za dobrou práci nebo pořídit lepší ubytování či cokoliv pro druhé vždycky radši vrazili do sebe a ostatním odpírali.
Vrátilo se jim to tak, že museli platit za opravy se kterými nikdy nepočítali.
KARMA.
Určitě jste zažili situaci, která se vám vymstila a vrátila.
Já třeba jednou babičce ukradla dvacetikorunu a za dva měsíce na to jsem nechala celou peněženku v autobuse.
Takhle bych mohla pokračovat celý den ...
A ono se to vždycky vrací několikanásobně. Ať už v dobrém nebo ve zlém.
Funguje to odjakživa.
Nenadarmo se říká :

"Křič, bude Tě vyslyšeno"
"Kdo druhému jámu kopá, sám do ní padá.." bychom mohli taky použít.
"Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá" ..

a znáte další ?

Proto se chovejte tak, jak chcete aby se všechno ostatní chovalo k vám :-)
 

(Po)tlačené emoce

18. ledna 2018 v 13:50 |  deníček
Už od malička jsem byla asi (ná)/(ú)chylná na takový to "tajemno". Zajímala jsem se kam jdou lidi, co umřou. Proč už je nevidím ?
Když jsem šla večer spát představovala jsem si, že u mojí postele stojí nějaký kamarád, který mě chrání a já můžu klidně usnout. Představovala jsem si nádherné barevné světýlka, který se kolem mě prolínají jako pavučina... Naopak když jsem se bála, představovala jsem si pod stolem naproti postele nějaký bubáky, kteří čekají až zavřu oči a pak budou tančit Dupáka po celým pokoji a budou mě ve spánku strašiiiit.. Rozpačitý Od tý doby jsem si začala přikrývat peřinou obličej, což mi zůstalo až doteďSmějící se (asi si s tím budu muset někam zajíítSmějící se).
Jak šel čas začala jsem se o nadpřirozeno zajímat víc a víc, začala jsem číst různé knížky, hledat na internetu, mluvit o tom... Potom se mi v životě přihodilo pár podivných příhod, které si nedokážu ani postupem času vysvětlit.
Třeba :
Bylo mi 14 a moje prababička ležela v nemocnici-dostala mrtvičku a nemohla už ani mluvit. Jezdili jsme za ní často domů na návštěvu, vždycky mě hladila po vlasech a pekla ty nejlepší buchty. Měly jsme krásný vztah. Potom onemocněla a musela do nemocnice. Já už cítila, že zanedlouho přijde její čas. Nevím jak. Když jsme jednou odjížděli z nemocnice, řekla jsem v autě "Mami, myslím, že už babičku nikdy neuvidím." Nikdo se nad tím nepozastavoval.
Mamka chodila vždycky večer ještě pracovat a tehda s ní šla i ségra. Zůstala jsem sama doma. Pařila jsem hry na počítači, fejsbůkovala (prostě sama doma, 15tiletá holka..)
Najednou se z vedlejší místnosti ozvalo "Moni! Moni!" .. myslela jsem, že mamka něco zapomněla, tak jsem se uraženě zvedla a šla se podívat..NIKDO tam nebyl. Podívala jsem se z okna a zkontrolovala celý barák. Nikde nikdo. Myslela jsem, že se mi něco zdálo. Za dva dny na to nám z nemocnice sdělili, že babička je mrtvá.
Po takovém zážitku jsem radši přestala takové věci řešit a snažila jsem se je nějak vytěsnit ze života. Moje druhé já mi ale vyloženě nedalo pokoj a začala jsem se dívat na horory ! (největší blbost, co jsem kdy mohla udělat--dostanu se k tomu..)
První můj horor byl Paranormální aktivity, kdy jsem si uvědomila, že existujou i démoni, což jsem nemohla dlouho překousnout a asi půl roku jsem spala s našima nebo oni se mnou :-D
Pak jsem sledovala horory zaměřené na vymítání démonů, kdy jsem 3dny prakticky nespala. Ale tak hrozně mě to zajímalo, že jsem to musela prostě vyhledávat dál ! (Znáte to, když víte, že byste do něčeho neměli šťourat, ale prostě vás to vnitřní Já k tomu nějak dokope ?!)
Četla jsem knížky na toto téma, vyhledávala svědectví o tomto jevu. Začala jsem si to všechno nějak spracovávat a dávat si věci dohromady.
Poté přišlo VELKÉ smíření, že tyto věci se vyskytujou a jsou "reálné" ale nechávají mě být. A jsou si nějak v té jiné dimenzi-a někdy je mezi naší dimenzí a jejich dimenzí menší "prasklina" tak se projeví i tady u nááás.
Jak byla puberta v plném proudu- nechala jsem to moje bádání a zkoumání být. Jen tak. Odešlo to.
ALE pak ! Jsem začala mít spánkové paralýzy, což byly někdy opravdu neuvěřitelně živé a škaredé zážitky. (píšu o nich TADY )
Díky paralýzám jsem ale zkoumala proč se to děje a začala se zajímat trošku o sebe - o to uvnitř mě. Začala jsem být víc v klidu, nestresovat. A naučila jsem se tyto věci zvládat tak, že když se mi to dělo měla jsem to prostě na párku a nějakou příšerku jsem posílala někam. Věřte nebo ne, od té doby je klid a nebo trvají opravdu pár sekund, že si ráno ani nevzpomenu.
Takže potom jsem byla dloooouho, dloooouho v pohodě. Až do doby, co jsem před rokem vzala místo vychovatelky a šla s děckama bobovat! Chtěla jsem jim přece ukázat, že i my o něco starší to máme rádi a sjela jejich nejtěžší "dračí" dráhu. Po vjetí na skokánek mě to vystřelilo do vzduchu a já spadla zpátky na boby, tak že se mi nějak podvrtl obratel a já myslela že je po mně, děcka !!!! Fakt, myslela jsem, že se z toho sněhu nevyhrabu... že tam umřu a jen mě zaháží a bude ze mě navždycky umrzlý rampouch. Jela jsem na pohotovost.
No, od té doby jsem měla nechutné-noční-šumění v uších (představte si starou televizi která hlasitě zrní) -nemohla jsem spávat-- a všechny horory, škaredé věci a všechno co jsem kdy četla - tehda se z toho dostala vyplavalo na povrch. Vidím přesně ty scény z hororů, u kterých jsem se krčila a za tři dny si řekla "V pohoděěě! Daalšíí.." přesně tyhle potlačené emoce se po několika letech znovu projevily a já nemohla ve svých dvaceti letech klidně spát sama !
Proto Vám radím. Cokoliv vás naštve, vystraší, vystresuje...- hned to v sobě vyřešte. Mluvte o tom, nenechávajte to jen tak, nepřecházejte to ! Naučte se odpouštět nejen druhým ale i sobě ! Protože nikdy nevíte kdy se vám ty potlačené emoce otevřou jako špatně zavřená napěchovaná skříň a všechno to na vás spadne ! Klidně i za pár let. Buďte rádi za všechno dobréé a to zlé odevzdávejte. Děkujte za každou zkušenost- i tu špatnou- naučte se ji zpracovávat !! A nenechávejte žádné špatné emoce v té skříňce ve vás, která se nedovírá.



Jak jsem tyhle potlačené emoce v sobě vyřešila já ?
Ještě nemám úplně vyhráno. Sem tam ještě nemůžu dobře usnout a díky mojí fantazii mám nepěkné představy.
Musela jsem se díky mojí kamarádce dozvědět, že existuje dobro ke kterému se mám obracet. Tak se snažím místo těch škaredých představ navodit světlé, krásné představy. Není to někdy lehké, hodně se to bije a člověk musí být fakt silný aby nad tím vyhrál. Je to takový boj. Boj, za který si můžu svou blbostí sama. Ale věřím, že nad tím zase vyhraju a všechno zase bude tak jak má.

Máte s něčím podobným zkušenosti vy ?

Za dveřmi

6. prosince 2017 v 15:35 |  Aupair
Na zastávku do Petersfieldu pro nás přispěchal Land Rover. Vystoupil náš "boss"- nebo jak píší aupaiři "host dad". Menší, obyčejný chlapík s úsměvem na tváří, na první pohled sympaťák. Nejhorší bylo, že jsme mu nerozumněli ani obyčejné "how are you?" ..má totiž skotský přízvuk..takže v autě se rozhostilo ticho a my se dívali přes okýnka auta do černočerné tmy a snažili se rozpoznat nějakou přírodu, nebo objekty..
Přistavil u nějaké chaloupky, paní domácí- 37 letá, usměvavá bruneta, příjemná, s jedním okem hnědým a druhým zeleným (já to nikdy neviděla, tak jsem na ni zírala skoro s otevřenou pusou- CHUDINA :D ) už nás čekala u branky i s nejstarším synkem, který se zdál na osmiletého rozumným, až moc poslušným.. (jo, to jsme si dlouho mysleli). Oba nás vroucně objali, vzali kufry a ukázali nám, kde budeme rok bydlet.
Cestou ke dveřím jsme se smáli, povídali si.
Najednou se smích změnil v ticho, když otevřeli naši noclehárnu...
Já jsem se podívala na Staňu, Staňa se podíval na mě. Podívali jsme se dovnitř a nestihli jsme ani nic říct a už nám vysvětlovali kde co je... (haha, too, že je tam lednička a mražák vidím taky...) Všechno bylo staré, malé, táhlo to starobou, jako když vlezete k babičce do skříně. Vlhké, popraskané zdi, stará okna, která protahují, podlaha, která se odlepuje, (vlastně ona ani nalepená není) tři staré radiátory, které nehřejou (takže když to teď píšu třepu kosu pod dekou, s čajem v ruce u elektrického miniradiátoru- k čemu se také váže příběh..) ... kuchyň, ve které nejsou žádné schopné hrníčky, pánvičky ani hrnce (já jsem bordelář ale tohle bylo i na mě moc..)

v ložnici postel připománající sáně Mrazíka.
V "obýváčku" pohovka, ze které světe div se (ne)trčí pružiny a starý malilinkatý kamínka, které nefungujou, ale jsou tu proto, aby tady táhlo ještě víc..
V koupelce vano-sprcha, co pamatuje ještě majitele před původními majiteli.. fuuuuu....A na chodbičce dveře s tou dírou na dopisy, která tam není na dopisy, ale pro děcka, aby jí nás mohly špehovat..
Nejhorší je, že si člověk vždycky něco nějak představuje.. Nebarvila jsem si to jako nějakou nádhernou vilu nebo moderně zařízený domek, ale úplně obyčejně, útulně. A tak si od té doby radši nechci už představovat nic :D člověk je vždycky akorát zklamanej :D ...byla jsem zaseklá a fakt jsem nevěděla co jim na takové bydlení mám říct..
Byli jsme tak unavení, že jsme si nestihli ani postěžovat si navzájem, osprchovali se a lehli do "Mrazíkovské" postele a ...čekalo nás další "překvapení" v podobě zvuku ..nebo spíš ŘEVU vojenské helikoptéry, které tady létají tak nízko, že si myslíte že přichází třetí světová....každý večer ...dobrou noc...

Na druhý den, nám ukázali pozemek kolem a kolem. Ohromnéé "panství", nevěřili byste..
Jezírko s kačenkama a skleník s cuketama a několik ovocných stromů.. a támhle les, a támhle koně, a tady ještě domeček, co pronajímají někomu... a tenisový kurt !.. a všude místa a místa.. a bazén a posilovna..
Pyšně na vše ukazují a jde vidět, že jsou na sebe hrdí..
My vidíme : velký, rozpadlý barák s odpadama na houby, pod stromy hromada shnilých jablek, skleník, ve kterém žijou akorát pavouci a nikdo tam nechodí... bazén, který jim od začátku nefunguje - takže se z něho stal spíš žabinec.
Rybníček je stará žumpa, kde plavou tři chudiny kachny, které později i tak sežrala liška..( buď jim země lehkáá )..Tenisový kurt plný listí, rozervanou sítí... a posilovna ? Pokud říkáte holé místnosti, kde doprostřed umístíte orbitrek - posilovna? Budiž.
Pak jsme zjistili, že tady vlastně nemáme ani signál a ani wifinu..Takže budeme odstřihlý od světa, jupííí!!!
A tak jsme mysleli, že hned ten týden pojedeme domů...ale asi nejsme máčky. Nejhorší je to skousnout a přetrpět ty těžký chvilky a pak už to nějak vždycky jde...a vlastně si uvědomíte a vážite si pro nás už "samozřejmých" věcí jako je teplá voda, teplo celkově, signál, internet...ani nevíte jak já se raduju, když nám jedou radiátory..:D Člověk si zvykne na všechno a dokáže překousnout i horší věci..
Teda, to jsem si myslela do té doby, než tady nezačal řádit bubák !
Tak se na Vás zase příště těšííím berušáci :-) :-P mějte hezký den a s úsměvem ! A pamatujte, nikdy není tak hrozně aby nemohlo být ještě hůůř (říká se to tak nějak, že ? :D ) dozvíte se příště !:)
 


Těžký začátky

29. listopadu 2017 v 14:54 |  Aupair

Je to už 3 měsíce co jsme tady. Nemůžu uvěřit tomu, jak ten čas letí.
Ve středu nevěřícně kroutím hlavou nad tím, že není možné aby už byla středa, že musí být ÚTERÝ! A tak to jde týden co týden. Den co den, měsíc, co měsíc. Jako bych přeskakovala dny. A stárla ze dne na den...
Vrátím se ale na úplný začátek, kdy jsme opustili naše maminky a tatínky a dali jim na rok sbohem..
Usmívám se a pláču zároveň. Mávám na ségru a taťku, který si až teď uvědomil, že jsem si celou dobu nedělala prdel s tím, že odcestuju na rok do zahraničí. Vidím jak mu ztuhl úsměv a skoro se mu oči zalely slzami. Zvláštní pocit. Těším se, ale jsem smutná. Jejich postavy se ztrácí v dáli a už je ani nevidím. Po každém ujetém kilometru ve mně ten smutek uhasíná a začínám čelit novému dobrodružství.
Musím říct, že jsme se nakonec rozhodli správně jet autobusem :-D

Bylo to fakt dobrodrůžo. Noční zastávky, kafíčkování na pochybných benzínkách..za našimi sedadly chrápající malí cigánci, které by neprobudilo ani najetí do příkopy. Sledování přírody z okna a odpočítávání hodin, kolik ještě zbývá do cíle..
Po pasové kontrole a nasedání do vlaku, aby nás převezl přes Eurotunel mi vůbec nepřišlo, že jsme někde daleko od domova. Bylo to jako bychom byli někde v Brně, kousek. Jako bych mohla zavolat mamce. A ona by přijela. Ostatně jako vždycky. Všude. (Jednou jsem se tak opila, že pro mě musela přijet na stužkáč do Kroměříže ve 3 ráno ... Nemá to se mnou lehké. :-D :-( )
Dostávali jsme se blíž a blíž k cíli.
Autobus nás všechny vysadil v Londýně na Victoria Station a my dva jako pakoši jen zírali jak se ti cigánčata vyznaj. Nevěděli jsme co máme dělat a kam máme jít. Kde si koupit jízdenku do Petersfieldu a kde vůbec hledat bus. Naštěstí má člověk nějaký ten pud SEBEZÁCHOVY. Tak se šel Staňa zeptat na jízdenky, které koupil a pak jsem se řídila jeho orientačním smyslem kde najít autobusák.
"Joo, v pohodě, já už tady byl.." přesvědčuje mě..
Já za ním utíkám jako kymácející se kačenka obklopená těžkýma báglama a jsem ráda, že se na něj můžu spolehnout.
Nakonec jsme zjistili, že na tomto místě nikdy předtím nebyl, ale dovedl mě tam, kde jsme potřebovali, tak ani nedostal jednadvacet na prdel :-D
Měli jsme spousty času, tak jsme se potulovali po Londýně. Což byla asi největší chyba.
Táhli jsme dvě těžké tašky a hledali jako psíci nějakou památku.
Já pořád čekala, že do nás napálí nějaká dodávka a nebo mě někdo sekne nožem. (Jo, fantazii, tu mám ) :-D
Za každým koutem jsem si představovala ten nádherný Londýn, jaký máme v učebnicích zeměpisu. Ale za žádným rohem nebyl.
Došli jsme k Westminster Abbey ... Všude davy lidí, černí, bílí, šikmoocí, vysmátí, nasraní, zamračení.. prostě masa...Fotili a lítali a fotili.. hlavně že se vyfotili.
Nikoho nezajímalo kde je, co tam dělá, ale že se může tou fotkou pochlubit na sociálních sítích..
U tý červený budky jsem si taky teda chtěla dát selfiečko, (to se přiznávám) ale když jsem si všimla, že tam má nějaký CHUDÁK bezdomovec nachystanou noclehárnu, hned mě to nadšení přešlo a jen jsem zírala, kroutila hlavou a nevěřila ! ..
Hodiny plynuli a my museli zpátky na autobus. (Tímto chci poděkovat google maps, protože bez nich bych tady nedošla ani do postele. :-D ) … Nasedli jsme a už jsme frčeli do onoho místa zvané Petersfield... Ruku v ruce, trošku nervózní jaká asi ta rodina bude a v jakém domě asi žijí. Naše představy byly natolik pozitivní, že jsme se nebáli a prostě šli do toho... Když jsme ale přijeli, nevěřili jsme co nás tady čekalo ! …........ pokračování příště, škutíci :-P :-*

Aupair couple - bude boj ?

28. srpna 2017 v 18:40 |  Aupair
A tak se dva lidi nasrali. Řekli si dost a chtěli si jít za svým.
Bydlet s rodiči je občas fakt nesnesitelný, tady v česku s pracovní dobou nám to taky moc nevyhovuje a tak celkově vůbec systém tady...a tak jsme se prostě rozhodli někam vycestovat. (za týýden !)

Anglie asi není úplně nejlepší a nepomůžeme si tak moc.
Ale najednu stranu vypadneme, musíme se naučit spoléhat sami sebe (a taky na toho druhýho, žejo :-D ).. naučíme se líp jazyk, protože v týhle době se už jinak než anglicky nedomluvíme. NOa taky se spolu pokusíme sžít, bez toho abysme nacpali hromadu peněz do bytu.. (docela rozumný, ne ?:-D)
Ikdyž začínám mít fakt bobky, že ho za ten rok společného soužití asi zabiju a uvařím a pak sním, tak se nadruhou stranu fakt těším.
Na jinou zemi, jiné lidi, komunikaci v angličtině a zááážitky a na moje milované útesy, které jsou prostě mým snem VIDĚT. A pak taky na to, okukat život boháčů :-D ...

No, jinak takový "výlet" hezky vyzkouší váš vztah... Mně praskala žilka v hlavě už jen ze společný rezervace ..první letenky, na kterou jsme čekali (podle Stani) že se zlevní... HOVNO :-D za 14dní byla cena z 600 na 1500,- (+cena za zavazadlo a místo..) tak jsme se teda rozhodli, že kvůli většímu zavazadlu a levnější dopravě zvolíme (AU)TOBUS ! :-D jasně, zase jsme teda čekali (nečekaně podle Stani.. chlapi mají vždycky pravdu *mám zkřížený prsty*....) že se jízdenka zlevní...jojo, dneska jsem se teda už nasrala a řekla si že to koupím... začal zase čachrovat s datumama !! Tak jsem psala do Anglie a zařizovala ten jinší datum..(neúspěšně, protože angláni už počítají s tím, že dofrčíme 7.mého) tak jsem se vrátila zpět k rezervaci ..během hoďky byl autobus z Prahy do Londýna plný...TOTÁLNĚ praskal ve švech ! Jediný místa byli úplně na tý velký pětisedačce vzadu uprostřed .. TAK TO TEDA NE ! .. už mi cukalo oko a třepala se mi ruka, že se na to snad vyprdnu ! Zase kvůli němu ! ... Tak jsem hodinu křepčila a vztekala se.. nakonec mi nezbylo nic jiného než zase napsat do Anglie, že je bus už plný a my musíme přijet až o den později... Bylo mi trapně..a cítila jsem se pěkně nezodpovědně !( ZAS KVŮLI CHLAPOVI ! ... )
Tak jsme se teda konečně nějak dohodli a vyrážíme 7mého a 8mého tam budemeee ! Snad to ve zdraví přežijeme a já nebudu mít sto chutí ho vyhodit z autobusu...za plný rychlosti.....na silnici.... :-D

Víte, chci vám jen říct, že si máte jít za svým snem. Ať je jakýkoliv. Jděte si za tím, co chcete... Život je pro ty, co se z něho neposerou..máme tady vytyčený čas, tak zkoušejme, milujme a žijme :-) Žijme teď a tady ! Zkoušejme různý věci, ať už jsou trhlý, bláznivý nebo (ne)možný :-) !

Každopádně Vás budu informovat o dění společnýho soužití v Anglii :-D !

Spánková paralýza - otrávený život

21. července 2017 v 11:48 |  deníček
Většina z vás si určitě alespoň jednou spánkovou paralýzu prožila..není to nic příjemného a dlouho se z toho nemůžete oklepat. Já jí trpím už několik let a minimálně každý měsíc mě v noci "navštíví" ..o co vlastně jde ?
Nebudu tady vypisovat nějaké reakce mozku, nejsem žádný vědátor, takže vám "povím", co vlastně vím a jak to u mě "probíhá".
Představte si, že jdete spát, jste totálně vyčerpaní a po chvilce "usnete". ale vlastně doopravdy neusnete -jedna polovina mozku je neustále činná :-D ..
Nemůžete hýbat tělem a aby toho nebylo málo otravují vás nějaký "nadpřirozený síly".
Jedné noci jsem usínala, potom mě "probudilo" propádání matračky, jakoby za mnou někdo přišel spát. Moje tělo leželo nehybně a ať jsem dělala co jsem chtěla nemohla jsem zvednout ani malíček u nohy.
Někdo, tedy přesněji NĚCO mě chytlo za nohu a škublo to se mnou. Cítila jsem jak to má strašně pevný stisk. Sedlo si to na mě a já nemohla ani dýchat..
Takový TEROR se mi zdál nekonečný..Křičela jsem, plakala, prosila ať mě nechá.. snažila se nějak z toho dostat.. Ale čím víc jsem se snažila "probudit" nebo z toho ven, tím víc to bylo horší, tím víc mě to házelo po posteli, pevně drželo, shazovalo na zem..
Už totálně vyčerpaná a vystrašená jsem se opravdu probudila- podívala jsem se na čas- a já "usnula" na pouhých 10minut! Celý tohle nekonečno, doopravdy trvalo deset minut! Nechápala jsem.. a od této chvíle jsem se začala bát chodit spát.
Vyzkoušela jsem různé čaje, pročítala internet, radila se s doktorem, nemohla jsem vidět ani trailer na horor, dokonce jsem se byla poradit i u faráře !... Vůbec nic mi nepomohlo.
Jak šel čas začala jsem si všímat proč se mi to děje- vypozorovala jsem, že "to na mě přijde" když mám pod hlavou hromadu polštářů, když se večer víc najím, když usnu úplným vyčerpáním, když není vyvětraná místnost... Začala jsem si na to dávat pozor a vlastně se ty "návštěvy" zmírnily (teď asi 1x za 2-3měsíce), ale nezmizely.
Trápí mě to doteď a nikdo mi s tím nemůže pomoct.
Četla jsem, že když myslíte na prsty u nohou pomůže to a v tu chvíli to zmizí.. (nechápu proč zrovna prsty u nohou, ale dobře:-D řekla jsem si, že to zkusím.. )

Když mě moje stará známá paralýza zase (asi před 2měsíci) navštívila, řekla jsem si, že to zkusím.. Už mě chňapala za hrudník, posouvala se mnou postel a já koncentrovala všechnu sílu na ty prsty.. TO NĚCO se mi nehorázně vysmálo a stáhlo za ruku z postele.
HMM..Tak prsty asi nic, řekla jsem si.. Přemýšlela jsem, jak to udělat, aby mě aspoň tak nenapadala, a abychom se nějak "domluvily" když už mě furt rozčiluje..
Víte, když už s tím žijete několik let, začne vás to otravovat a vlastně si i svým způsobem nějak zvyknete. Přestanete mít ten strašný strach, protože už to není něco neznámého, ale víte, co se bude dít a proč to tak je..
Naposledy, kdy se u mě objevila jsem si řekla, že z ní strach mít prostě nebudu.
"Tak si pohraj"
"Stejně se probudím"
"Seru na tebe"..
promítalo se mi v hlavě a já byla k tomu, co se děje a co na mě zase zkouší totálně lhostejná.
Bylo mi to uplně jedno ikdyž se snažila dělat opravdu velké bububu, já se jí skoro smála do tváře. ( abyste to pochopili, vidím jakousi černou postavu - nebo ani ne tak postavu, jako nějaký černý flek, který se vypařuje a objevuje jako pára, létá si jak chce a kde chce, někdy zaregistruju tmavý velký ruce, který po mě šmátraj... ) Asi proto máme takový vztah, protože ji "vidím", potvoru :-D
A až teď, po několika letech trápení a strachu ze spaní jsem konečně přišla na to, že nejlepší je smích, lhostejnost, a žádný strach ! Až teď už mě chodí asi jen kontrolovat, a když něco chce, pošlu ji do pryč, nebo ji nechám. Ji to přestane bavit a je ráázem pryč. :-)
Všechno je to v hlavě, lidi.. Nebojte se ničeho a smějte se i na váš největší problém ! :-)


V hlavě

16. července 2017 v 20:03 |  deníček
Každý máme v sobě několik "osůbek". Znáte to? Jako byste slyšeli mluvit uvnitř vás někoho jiného, nebo né ani tak někoho jiného ale sami sebe, jen trochu odlišného.
Máme několik "hlasů" nebo tváří... Představuji si to jako malinké skřítky, kteří se překřikují nebo se objeví většinou jen jeden.
Jeden je takový andílek,
hodný, snaží se s námi jednat po dobrým a radí nám samý správný, někdy až upjatě mravný věci, které máme dělat.
-"měla bys tu uklidit"
-"nechovej se takhle"
-"měla bys už konečně napsat ten úkol"
Stejně ho ale ve většině případech neposlechneme a do toho mu kecá "Odsouvač", kterýmu se nikdy nic nechce a všechno nechává většinou na poslední chvíli.
-"to počká"
-"máš času.."
-"zítra je také den"
Takový ho skřítka Odsouvače poslechne drtivá většina z násSmějící se řekla bych, že je to uplně ten nejmocnější skřítek, kterýho máme..
Další je takový rebel, ďáblík, který by nám nejradši přikazoval abychom do všeho skákali "po hlavě" a byli takovými nezbednými dětmi, který dělají šílenosti.
-"sjeď na bruslích z toho brutáálně strmého kopce, nic se ti nestane"
-"vem si tu prezentaci, o který vůbec nic nevíš, ale šplhneš si"
-"hoď do toho hracího automatu peníze, určitě vyhraješ"
-"napij se toho alkoholu, bude s tebou sranda"
-"jdi na tu horskou dráhu, určitě ti nebude zle"

A tak nějak ho také ve většině případech poslechneme ale potom si z toho buď vezmeme ponaučení a nebo to uděláme zase Nerozhodný...

Pak je Stydlín, kterýmu je všecko "blbý" a trapný.😀
(- "Nee, tam sama nepůjdu, to je blbýý"
-"Neee, tohle si neoblečuu, to je blbýýý")

Nebo znáte Slzouna ? (především teda ženy :-D ) Který nikdy nemá svůj den, nejradši by se zavřel u televize, pojídal zmrzlinu a chipsy a koukal na smutný filmy, u kterých posmrkuje do papírových kapesníků.
Taky ho hrozně všechno mrzí, všechno řeší a slzy se mu kutálí po obličeji i u reklamy na Kofolu...

Samotář. Ten rád vypadne někam do přírody, daleko od lidí, nebo se jen tak zavře a zamče do pokoje a přemýšlí. O životě, vztazích, filmech, čte si, poslouchá hudbu.. Taky si čas od času vypne mobil a prostě jenom tak si JE..
Noa asi "nakonec" je tady Krášlín, který si všechno přikrášluje a vidí svět růžovými brýlemi. Najednu stranu je hezké si o někom udělat pěkný první dojem, zamilovat se.. potom ale můžeme zjistit po čase, že ten člověk nebo ta situace nebyla zastak růžová jak se na první pohled mohla zdát. Nebo si koupíme šaty, který v kabince zkusíme a zdáme se v nich krásní, koupíme si je ale potom už si je nikdy neoblečeme a zůstávají zahrabaný ve skříni.. Znáte to ?

Tím chci říct, že každý z nás má několik takových hlásků v sobě, různých "osobností" a nejkrásnější na tom je to, že si můžeme vybrat, kterého toho skřítka poslechneme. Máme vlastní vůli, vlastní možnost výběru.. Můžeme být kýmkoliv.. stydlínem, andílkem nebo rebelem ?
A jaký skřítky máte vy ?

Andělé

6. června 2017 v 0:02 |  handmade
Věřím v anděly.
Určitě každý máme někde u sebe nějakou postavu, která je sice ukrytá za neviditelnou zdí jiné dimenze, i tak si představuju, že je celá bílá, má obrovská křídla, kterými nás chrání a v noci nás pod ně přikryje. Blažený výraz v jemné bílé tváři, když nám šeptá do uší, jak se máme zachovat v různých-pro nás složitých situacích.
Radí nám a my ji tam uvnitř slyšíme, jen si toho pořádně nevšímáme.
Určitě každý znás má uvnitř sebe hlasy, které mu něco šuškají- uklidňují nás, nebo se nám snaží pomáhat.
Zkuste se nachviličku soustředit a nechte svoje myšlenky plynout.
Jen tak.
Určitě tam toho andílka někde uslyšíte. 😊
--- náramek pro všechny, kteří věří v anděly 😇 nebo mají svého anděla, který utekl z jiné dimenze tady mezi nás-smrtelníky 💝

Smysl života ?

1. června 2017 v 11:37 |  deníček
Vždycky, když mám dlouhou chvíli, nebo vlastně ani nemusí být dlouhá, přemýšlím o smyslu života. Proč tu jsme ? Na co nám byl dán čas? Co kdybychom byli nesmrtelní? Proč tu jsme jen "naskok"? Vlastně se narodíme, pak je nějaká odmlka a zemřem. Můj kluk Staňa říká, že náš čas tady je tak krátký-jak kdyby si vesmír prdnul 😁
A vlastně..když nad tím tak přemýšlím-je to pravda.
Jsme tady opravdu chviličku. A ani tu si pořádně neužijeme.
Jsme zmanipulovaní. Nemůžeme si dělat co chceme. Každé ráno se probudíme, namažeme si rohlík, vypijeme kávu a upalujeme do práce. Vydělat těch pár směšných peněz, na které dřeme jak voli.
Aby jsme se měli líp, vděčíme každé hodině, která je nám dána přesčas...
Jsme v systému. Bez peněz se ani vlastně nevy**rem...
Je tohle v pořádku? Je náš život opravdu předurčený k takovému životu?
......
Co když jsme tady kvůli něčemu úplně jinýmu? Proč máme emoce, myšlenky, intuice, svůj vnitřní hlas? Jsme tak vzácné bytosti a vlastně si to ani neuvědomujeme..
A proč? Protože nějaká partička lidí..(uplně stejných lidí jako jsme MY! ) vymyslela nějaký systém podle kterého máme žít, co máme dělat a jak máme dělat. Čeho se musíme bát a čeho si musíme vážit. Někdo nám takový vêci nasypal do hlavy a po staletí jsme všichni do jednoho zmanipulovaní něčím, co vymyslel NĚKDO, kdo z lidí chtěl udělat nějaké nakopírované roboty se stejným cílem....
..
Dala bych krk na to, že tady kvůli tomu nejsme. Jsme tady si život (u)žít, dělat to, z čeho máme radost, dobrý pocit a v čem vidíme smysl života. Každý jsme jiný, vyjímečný a proto se každý může najít v něčem jiným. Jsme tu proto, abychom poznali lidi, který jsou s námi podobně naladění, kteří jsou nám oporou a rádci. Jsme tady proto, abychom milovali a pomáhali.
Byli a snili.. A takovým naším snem si žili.

Nejsme tady proto, řídit se něčím nebo někým!! Ale řídit se sami sebou a tím co chceme my SAMI.
A smrti se nebojme, ta jediná je spravedlivá.

---> žijte tak, jak nejlépe umíte, žijeme v krušné době, ale NAJDĚME to v sobě! To, čím chceš jednou být a to, o čem chceš snít... Život je tvůj tak žij ho podle SEBE! Jsi vzácná bytost, vždyť jsi z NEBE

Když se nikdo nedívá aneb život (uči)telky

16. května 2017 v 11:08 |  deníček
Jako vychovatelka si prostě musím ''hrát" na toho dospělýho. Na takovýho "vzora" pro děti. Dávat na ně pozor, nemluvit sprostě, pořád je na něco upozorňovat "Neskákej z té lavičky!" "Nekřič tolik" "Nežaluj!" "Nedloubej se v tom nose!!"
Říkat jak je alkohol a cigarety špatný a vůbec je vést k něčemu, co stejně nikdy nebudou.
Tím myslím. Kdo z nás někdy nepoužije nějaký to sprostý slůvko, že?! Kdo nezkusil pivo nebo si nepotáhl z cigára?!

Vždycky když mi přeblikne čas na mobilu z 14:59 na 15:00 a všechny děti uź můžu vyhnat domů a zamčít školu, padá ze mě ta frustrovaná ROLE.
Setřepu to ze sebe jako hromadu z kamením.
Jsem to konečně JÁ. Ta dvacetiletá holka, která se směje, ne ona se nesměje-ona u toho piští a chrochtá a dělá hrozný pazvuky.
Ona si doma pustí i nějaký ten animák a kouká na pohádky, zrovna jako ty děti ve škole.
Použije i nejedno sprostý slovo a dělá strašně střeštěný věci.
Když je letní teploučko brodí se kdejakým potokem nebo třeba žumpou, která se tváří jako potok ale je to prostě žumpa a ona to zjistí až jí smrděj nohy.
Taky někdy obleče psa do starýho panenkovskýho oblečení, protože si z něho chce udělat srandu a kouká se jak v tom roztomile vypadá..

Nebo třeba krákorá v autě u rádia na plný pecky. Ale to vždycky jen když jedu daleko od vesnicí a všude je jen přírida -aby to nikdo nemohl na míle daleko slyšet.
Taky si ráda o nějakým víkendu sedne s přáteli na jedno. Nebo radši na 4 piva. A pak se vám teprve dějou věci.
Občas se mi teda i podaří, že si dloubnu v nose, no. Ale ruku na srdce. Kdo tohle nedělá?!

Když se nikdo nedívá jsme všichni sami sebou, děláme věci na který máme chuť ...a hlavně-jsme každý tak trochu bláázen.

Kam dál